V PŘÍRODĚ SI PROČISTÍME HLAVU NEJLÉPE
Pro milovníka přírodních krás je pobyt v lese, na louce, či na kopci s připraveným fotoaparátem, ten nejlepší způsob zábavy. Nejde o to tam být sám a potichu čekat na příležitost, ale o umění vnímat i ten nejmenší detail, který stojí za zachycení.
Představte si motýla, jak svým plavným způsobem usedá na rozkvetlý bodlák. Pohotový fotograf má snímek jak z časopisu.
Samozřejmě, pokaždé se nepodaří zachytit přírodu nerozmazaně. Ale o tom to je. Člověk se naučí koncentrovat a zároveň odpočívá.
Zachytit včelu ve chvíli, kdy si do rozkvetlé jabloně přišla pro pyl, je nejkrásnější snímek.
Procházka ale nemusí být jen o fotografování přírody. Můžete si s sebou vzít někoho, kdo rád zapózuje ve vysoké trávě, u voňavého složeného dřeva, či u rozkvetlého keře. Nabízí se nepřeberné množství možností.
Já vím, někdo namítne, že přírody je čím dál tím méně. Ano, je to pravda, proto musíme chránit to, co nám z ní zbývá a užívat si ji plnými doušky.
Často se stává, že se vydáme na výlet někam, kam to máme dál, protože se už nechceme procházet jen po notoricky známých místech a zjistíme, že stejný nápad mělo víc lidí.
Bohužel tomu nezabráníme.
Můžeme ale toho využít k focení nevšedních snímků, jako je zachycení náhodného kolemjdoucího, běhající rozradostněné děti, čmuchajícího psa, který je samozřejmě na vodítku a možná se nám podaří “cvaknout“ srnu vykukující mezi stromy.
Není ale nutné brát si pokaždé fotoaparát nebo mít po ruce mobil.
Pobyt venku si můžeme užívat i jen tak. Například se zastavíme, zhluboka se nadechneme a pomalu vydechneme. V tu chvíli máme pocit, jako kdyby námi celá příroda prostoupila.
Pomalým krokem se vydáváme po cestičce a vnímáme každý strom, každou květinu, nasloucháme zpěvu ptáků a ani si neuvědomujeme, jak moc dobře nám je.
BRRR, kolem nás se proplazila užovka.
Také ji nemáte rádi? Pravda, její fotku bych si se zalíbením také neprohlížela, ale ona je užitečná. I když se nám nelíbí. Její potravou jsou ještěrky, hmyz, obojživelníci a ryby.
Hop!Skočil luční koník. Většinou žije v keřích a na stromech.
Jako děti jsme se je snažily chytat do dlaní a smály jsme se, jak nás lechtaly jejich nožičky a tykadla.
Dnes je skoro vzácnost na ně narazit. Ale při troše štěstí…
Vůbec není nutné, abychom vyráželi ven jen za slunného počasí. Sice liják není to pravé ořechové, ale když je pod mrakem, vnímáme ztichlé okolí čekající na déšť.
I v zimě, kdy zem pokrývá sníh, je procházka tím nejlepším.
Všude je ticho, v lese můžeme vidět stopy zvířat, sníh krásně křupe pod nohama, zimou nám červenají nosy a my se po dvouhodinovém procházení můžeme začít těšit třeba na bábovku čekající na náš návrat.
Když za sebou zavíráme dveře našeho domova po takovém výletě, není možné, abychom byli vyčerpaní. Ano, nohy nás bolí, ale hlava říká:´klidně můžeš zase jet naplno, protože jsem se krásně pročistila´.